Mystika
14. Mystika
Tímto pojmem se souhrnně označují rozmanité duchovní zkušenosti bezprostředního a osobního setkání s transcendentnem, v tomto případě s Bohem.
14.1 Súfismus
Súfismus bychom mohli nejsnadněji popsat termínem „islámská mystika“, byť je tento termín značně zjednodušený, protože súfismus zahrnuje na druhé straně i vzorce chování, etiku, estetiku a v některých formách řádových společenství zasahuje aktivně i do hospodářského, politického a někdy i vojenského úsilí, tedy značně za hranice běžného chápání mystiky.[1] Pro některé autory je proto súfismus prostou a vřelou snahou být dobrým muslimem.[2] Další autoři se kloní k názoru, že súfismus je islámská verze gnóze.[3]
Islám se od Muhammadova přesídlení do Medíny, vyvíjel nejen jako věroučný systém, ale také jako ideový a právní rámec muslimské obce, což mělo stěžejní význam.[4] Náboženské povinnosti jsou poměrně striktně dány a věřícímu nebyl ponechán téměř žádný prostor, aby jakkoli osobně vyjádřil svůj vztah k Bohu.[5] Přesné, jasné a striktně dané náboženské povinnosti však poměrně brzy přestaly jako cesta k Bohu stačit a tak se vyvinul súfismus.
Muslimská expanze a ovládnutí oblasti Středního východu a severní Afriky[6] mělo vliv na zlepšení finanční situace a řada muslimů začala vést pohodlný život. Tato situace vzbudila asketické hnutí, které kromě askeze přineslo i pestré projevy zbožnosti (recitace Božího jména, různé styly čtení Koránu, extatické tance).[7] Súfismus však nikdy neměl v islámu univerzální status a byl často pokládán za heterodoxní učení.[8]
„Súfismus bývá často nazýván ‚srdcem‘ islámu, jelikož jednotlivým věřícím přináší vnitřní rozměr a požitek z toho, že jsou muslimy, kdežto šaríca poskytuje vnější řídící strukturu muslimům v obci“.[9]
14.1.1 Mystická cesta
Taríqa znamená stejně jako šaríca v překladu „cesta“. Jedná se však o duchovně-mystickou cestu, která není nijak oficiální a tedy ani vyžadovaná. Muslimové ji následují proto, že se k ní cítí vnitřně puzeni, hledají hlubší spojení s Bohem.
Mystická cesta (taríqa) je jedna ze stěžejních oblastí súfijské spirituality. Súfismus jako silný duchovní proud v islámu se organizoval v mystických řádech. Většina súfijských mistrů se shoduje na tom, že adept mystické cesty musí mít svého průvodce. V súfismu má pouto mezi učitelem a žákem zcela zásadní důležitost. Súfijská moudrost říká, že „ten, kdo nemá svého mistra, toho mistrem je satan.“[10] Súfijský mistr není v pravém slova smyslu vůdce, neboť tím je jedině Bůh, na rozdíl od svého žáka však díky svým duchovním schopnostem a vědomostem lépe rozliší Boží vedení a zprostředkuje ho svému žákovi. Mistři se snažili umožnit žákům, aby „se stali tím, čím skutečně jsou“[11] a ukázali tak světu ducha, který se skrývá v hlubinách. Súfijové věřili v to, že člověk se rodí čistý a neposkvrněný a že teprve v průběhu života je jeho duchovní potenciál potlačen a povaha pokřivena. V každém člověku tedy dřímá duchovní „jiskřička“ a úkolem učitele je, rozdmýchat v žáku „plamen“. Žák se tedy cestou duchovního vzestupu v podstatě vrací ke svému vlastnímu „já“.
Vzdělávání adepta mystické cesty však nezahrnovalo pouze učení súfíjů. Jednalo se také o dvě stránky poznání. Vnější představovala šaríca a vnitřní pak podstata nebo pravda (haqíqa). Přičemž jedna rovina se neobjede bez druhé. Aby se učedník vydal na cestu, musí se především podřídit kázni mystického řádu (taríqa) a být zcela poslušný svého mistra. Mystická cesta má několik etap. Etapy je možné rozdělit na stupně a stavy. Zatímco stupně představují výsledek cílevědomého úsilí, stav je v pravém slova smyslu dar od Boha, který na věřícího sestupuje z projevu Jeho milosrdenství.
Mystický zánik je pravým cílem mystické cesty. Na konci cesty čeká poutníka dokonalost a s ní spojený moment mystického zániku či mystické jednoty. Cílem cesty je zánik v Bohu a přetrvávání v Něm. To se však podaří pouze dokonalému člověku, který si je vědom své esenciální jednoty s Bohem.
14.2 Křesťanská mystika
Definovat a vymezit pojem „mystika“ je velmi složité. Pokud výpověď značně zjednodušíme, můžeme obecně říci, že v mystice se jedná o „moment nebo rovinu, při níž je daný náboženský svět prožíván jako zkušenost niternosti a bezprostřednosti. A snad ještě lépe jako o prožitek jednoty, společenství a přítomnosti.“[12] Další nabízenou „definicí“ tohoto nedefinovatelného pojmu může být tato: „Mystika je zvláštní společenství křesťana s Trojjediným Bohem, charakterizované vlitým láskyplným poznáním (kontemplací). Jež je vyvoláno působením Ducha svatého, a vede k očištění dané osoby a k jejímu sjednocení s Bohem; zúčastněný člověk je vnímá jako bezprostřední, pasivní (receptivní) zkušenost afektivně-apofatického (a tedy jen stěží vyjádřitelného) poznání, které přetváří jeho bytí a život.“[13]
Jaký je mystik v křesťanství; křesťan mystik? Především je to věřící křesťan, který svou zkušeností vniká do objektivní křesťanské skutečnosti. Souhlasí s objektivní křesťanskou skutečností, nakolik si ji víra věřícího přisvojí: je to však nová zkušenost této objektivní skutečnosti. Křesťanský mystik nemá jiné zjevení ani jinou spásu ani jinou bohoslužbu ani jinou církev ani jinou pravověrnost. Můžeme říci, že je to zvláštní člověk víry v církvi své doby. Mystik je tedy opravdu křesťanský, chápeme-li, že jeho zkušenost je milostí a milosrdenstvím.
Křesťanský mystik si je vědom relativní důležitosti své zkušenosti, kterou prožívá. Mystická zkušenost totiž není v křesťanství podstatnou věcí a není nutně nejvyšším darem. V křesťanství není stěžejní usilovat o mystický zážitek, ale o lásku (1 Kor 13). Když se křesťanský mystik pomalu prolamuje do nitra, nezanechává křesťanské objektivní mluvy (čili prostředků – Písma, církevního vyznání víry a pravověrnosti), ale spíše ji znovu nalézá a používá a to jednak proto, aby vyjádřil, co prožívá a také proto, aby to odůvodnil.
Mystickou zkušenost zná i Nový zákon, ačkoliv pro ni nemá tento terminologický výraz. Pokud v něm ale hledáme skutečnost této zkušenosti, je patrné, že Nový zákon rozvíjí téma poznání Boha, které není pouhou poslušností, ale zkušeností o přetvoření člověka[14] a o společenství s Otcem a Kristem. Toto společenství je způsobeno darem Ducha svatého; tak se uskutečňuje celkový dar lásky agapé (Jan 17,26; Řím 5,5). Nový zákon hovoří o epignosis (Kol 1,9), tedy o duchovním pochopení. A již 2. století zná významného mystika Klementa Alexandrijského.[15]
14.3 Vzájemné srovnání
Islámská mystika byla vždy, až na malé výjimky, doménou mužů a soustřeďovala se v súfijských bratrstvech. Ačkoliv súfismus vyrostl z islámu a byl jeho součástí, nynější islámský svět příliš neimplementuje jeho přínos a obohacení.
Ačkoliv se často hovořilo a někdy i stále hovoří o tom, že prosazení žen v církvi je obtížné, na poli mystiky najdeme mnoho obdařených žen (například Kateřina Sienská[16], Terezie z Avily[17], Marie Elekta Ježíšova[18], Hildegarda z Bingenu[19]). Navíc, mystika je regulérní součástí křesťanství, bohatá studnice, ze které mohou věřící čerpat pro svůj život. Velcí mystikové jsou také učiteli církve, což je jen potvrzením toho, že si jich církev váží.
[1] Srov. Kropáček Luboš: Súfismus. Dějiny islámské mystiky, Praha: Vyšehrad, 2008, 13–14.
[2] Srov. Chittick William C.: The Faith and Practice of Islam. Three Sufi Texts, Albany: State University of New York Press, 1992, 165–179.
[3] Nasafī 'Azīz al-Džīn ibn Muhammad: Průvodce poutníka na cestě za nejzazším cílem. Úvod do súfismu, Praha: Volvox Globator, 2007, 9–18.
[4] Srov. Mendel Miloš: Normativní a „žitá víra“ v klasickém islámu, in: BĚLKA Luboš, KOVÁČ Milan: Normativní a žité náboženství, Brno: Masarykova univerzita, 1999, 103-114, 103.
[5] Mendel Miloš: Normativní a „žitá víra“ v klasickém islámu, in: BĚLKA Luboš, KOVÁČ Milan: Normativní a žité náboženství, 103-114, 104.
[6] Srov. Lacina Karel: Nejnovější dějiny Afriky, Praha: Svoboda, 1987, 16n; Eliade Mircea: Slovník náboženství, 2. rozmn. vyd., Praha: Argo, 2001, 16 nn.
[7] Srov. DEnny Frederick Mathewson: Islám a muslimská obec, 103 – 104.
[8] Srov. Kropáček Luboš: Súfismus, 291.
[9] DEnny Frederick Mathewson: Islám a muslimská obec, 10.
[10] Ostřanský Bronislav: Mystická cesta, in: Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti, 140.
[11] Srov. Bronislav: Mystická cesta, in: Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti, 141.
[12] Srov. Moioli G.: Mystika křesťanská, in: Fiores de Stefano: Slovník spirituality, 4543.
[13] Kohut Vojtěch OCD: Mystická cesta svaté Terezie z Lisieux, in: Teologické texty 5 (1997) 167-169, 167.
[14] Srov. Sk 4,33; Sk 8,35–36, Sk 13,50.52; Sk 22,14–17.
[15] Srov. Boesse Jean: Mystika prvotního křesťanství, in: Mircea Eliade (a kol.): Encyklopedie mystiky, sv. 2, Praha: Argo, 2000, 83.
[16] Srov. Renneteau J. P. a Bougerol J. G.: Žebravé řády, in: Eliade Mircea (ed.): Encyklopedie mystiky, 3. díl, Praha: Argo, 2000, 171–172.
[17] Srov. tamtéž 178–181.
[18] Srov. Kalista Zdeněk: Ctihodná Marie Elekta Ježíšova.
[19] Srov. Deluzan Jean: Vizionářská mystika, in: Encyklopedie mystiky, sv. 2, 199–202.