Život a rituály s ním spojené
16. Život a rituály s ním spojené
Obecnou definici slova „rituál“ je nutné pojmout ze dvou hledisek, abychom se aspoň trochu přiblížili obsahu tohoto různorodého termínu. Prvním hlediskem je dynamická stránka, druhým pak stránka popisná. Z hlediska jisté dynamiky pojmu můžeme říci, že rituál má v sobě vždy zahrnuty dva momenty; a sice představení a proměnu.[1] Určitá událost tak realizuje přechod od každodenního života k alternativnímu kontextu. Popisně pak můžeme říci, že rituál je „předepsaná forma chování pro příležitosti odkazující na víru v bytosti pokládané za první a poslední příčiny všech účinků.“[2]
16.1.3 Manželství
Manželství je instituce, ke které podle islámu směřují všichni lidé. V manželství nacházejí naplnění, cíle a požehnání svého žití. Je to stěžejní událost v životě každého muslima.
16.1.3.1 Svatební obřad
Šajch Fadlulláh Chajrí hovoří o muži jako o tvůrčím, rozpínavém a destruktivním.[3] Žena je pak přirozeně intuitivnější, citovější a pečující. Oba prvky se vzájemně doplňují a ve svém spojení pak vytvářejí harmonii a rovnováhu. Jakmile v sobě muž odhalí „ženu“ tedy ty kvality, které převažují u ženy, dosahuje zralosti. Stejně tak to platí pro ženy. Pak může být manželství a rodinný život praktické směřování k naplnění člověka.
Velký důraz je kladen na jejich vzájemné doplňování: „Raně islámská vize ženy jako bojovnice, či duchem obdařené partnerky proroků, stejně jako vize ideálního a nerozdělitelného manželského páru je zcela cílevědomě promyšlená. Je to model plného citového propojení, harmonický vztah, z něhož navíc pocházejí nové duchovní hodnoty.“[4]
V islámském prostředí svatbu zprostředkovávají rodiče. Vzhledem k tomu, že je zapovězena v dospívajícím a dospělém věku komunikace mezi příslušníky opačného pohlaví (pokud se nejedná o příbuzné), jsou rodiče, či jiní příbuzní často jedinými prostředníky. Mladá žena má právo vyslovit přání ohledně budoucího manžela a vybraného má také možnost odmítnout. Další možností je, že muž osloví otce dívky, kterou si vyvolil za manželku.
Svatební obřad je velmi prostý, jedná se v podstatě o sepsání a uzavření smlouvy mezi oběma partnery. Obřad není provázen žádným rituálem, je zvykem, že se recituje nějaká část Koránu a je pronesena krátká řeč. Smlouva je vždy podepsána ženichem a zástupcem nevěsty (mahram). Na podpis smlouvy často dohlíží úředník, který má pouze právní a nikoliv náboženskou odpovědnost.
Svatební veselí začíná po podpisu smlouvy. Průběh oslav se různí vzhledem k místní kultuře, ale obecně platí, že oslavy jsou nákladné (v rámci možností), spojené s recitací Koránu a někde například s divadlem (na Jávě stínové divadlo). Oslavy často trvají několik dní. Na Středním východě se po svatební noci místy ještě vyvěšuje zkrvavené prostěradlo na důkaz panenství nevěsty a potentnosti ženicha.[5]
Vzhledem k tomu, že manželství je vlastně smlouva, může žena před uzavřením sňatku požadovat monogamní svazek. Většina žen však toto právo neuplatní buď s ohledem na tradici, rodinu nebo panující společenské názory. Ženy mohou mít pouze jednoho manžela. Muslim se může oženit s nemuslimskou, ale jeho žena musí být ženou „lidu knihy“, tedy buď křesťankou, nebo židovkou. Muslimky si nemuslima vzít nesmějí, protože islám se dědí po otci a nikoliv po matce. Vždy je tu možnost, že muž konvertuje k islámu, ale pokud je jeho konverze motivována odstraněním právních překážek, je přestup odsuzován. Rozvod je v islámu možný jak pro ženu, tak pro muže, i když obecně platí, že dosáhnout jej je snazší pro muže.
16.1.3.2 Polygynie
Polygynie je islámským právem povolena jako jediná.[6] Korán muslimům dovoluje, aby pojali do manželství až čtyři ženy (4:3). Musí však s nimi v manželství nakládat stejně a to především po majetkové stránce. Vzhledem k tomu, že je to v praxi dost obtížné, panuje mez muslimy obecný názor, že manželství by měla být monogamní. Přesto se polygynie hojně vyskytovala ještě v první polovině 20. století.
Důvodů pro zachování polygynie je uváděno několik. Jedním z dříve uváděných důvodů je skutečnost, že muži umírají ve válkách. Vzhledem k této okolnosti jsou tedy ve společnosti v menšině a není tedy dostatek mužů, kteří by materiálně zajistili ženu. Tento argument je opřen o pohled islámu na muže jako živitele. Stále častěji se však setkáváme s faktem, že živitelem rodiny je žena a nikoliv muž. Dalším uváděným důvodem pro polygynii je možnost zabezpečení vdov a sirotků nebo řešení neplodnosti ženy. Často zastávaným názorem je domněnka, že polygynie brání cizoložství a rozvodu. Skutečností ovšem je, že vliv západních kultur přiměl muslimské autory, aby se nově postavili k této ožehavé otázce.
Kontroverzní egyptský duchovní Júsuf al-Qaradáwí se k otázce polygynie vyjádřil v televizi al-Džazíra dne 30. prosince 2001 následovně: „Neexistuje společnost bez polygynie. Lidé ze Západu, kteří odsuzují a odmítají polygynii, tak sami činí. Rozdíl mezi jejich polygynií a naší polygynií je ten, že ta jejich je nemorální a nelidská. Muž na Západě má intimní poměr s více než jednou ženou, a když tato otěhotní, popře muž odpovědnost za toto dítě a nepodporuje ženu finančně. Není to nic víc než tělesná touha“[7]
Al-Qaradáwí je jistě zastáncem polygynie a dále ve svém televizním projevu vysvětluje, že jelikož je mužův sexuální apetit silnější než u ženy, lepší je aby si vzal ještě jednu ženu. Navíc existují období kdy je žena nečistá (menstruace, šestinedělí) a muž tak může sexuálně strádat. I proto je lepší, aby měl ještě jednu ženu. Ve stejném projevu pak zazněl další jeho názor: „Sňatek bezpochyby realizuje jisté potřeby ženy a uspokojuje její tužby, především za podmínek, kdy je mnohem více žen než mužů, zejména po válce. V Americe je prý dokonce o 8,8 miliónů více žen než mužů. Je známou skutečností, že počet žen na vdávání je vždy větší než počet mužů schopných oženit se. Co uděláme s tímto nadbytkem? Máme tři možnosti: Odepřeme ženám manželský život a mateřské city po celý život… nebo jim dáme svobodu činit, co chtějí, jak je tomu na Západě… Možná že v důsledku smilstva otěhotní a přivedou na svět nemanželské děti. Nebo se spokojí s polovinou manžela, než aby zůstala bez manželství celý život.“[8]
16.2 Život v Kristu (svátosti)
Můžeme říci, že svátosti jsou viditelným znamením neviditelné Boží milosti. [9] Svátosti ustanovené Kristem se týkají všech úseků a důležitých okamžiků života křesťana. Díky svátostem se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. Ačkoliv je svátostí sedm, budu se na tomto místě zabývat pouze těmi, které mají svůj protějšek (byť značně rámcový) v islámském světě, a soustředím se spíše na jejich společenský význam.
16.2.3 Manželství
Katolická církev si váží hlubokého významu manželského života. „Křesťanské manželství představuje vznešenou formu společenství mezi lidskými osobami a také jednu z nejlepších analogií trinitárního života.“[10]
Tato část bude věnována především teologii křesťanského manželství. Především jsem ale toho názoru, že právě teologické představení svátosti manželství ukáže nejlépe, jak hluboce si církev manželství váží a čemu mají křesťanští manželé dávat obsah. Bůh je láska (1 Jan 4,8) a prožívá sám v sobě tajemství osobního společenství lásky. Láska je tak proto základní a přirozené povolání každého člověka. Člověk je duch v těle a je ve své sjednocené celistvosti povolán k lásce. Láska zahrnuje také lidské tělo a tělo má účast na duchovní lásce.
Společenství mezi Bohem a lidmi je významným způsobem vyjádřeno manželským svazkem mezi mužem a ženou. Jejich pouto lásky je obrazem a znamením smlouvy Boha s jeho lidem (Oz 2,21; Jer 3,6–13; Iz 54)
Manželství je svátost, ve které se navzájem prolínají světská a milostiplná skutečnost. Muž a žena pospolu jsou Božím obrazem, držiteli jeho místa na zemi, jim společně je dáno stvoření do ochrany. Ježíš se na manželství dívá na obzoru blížící se Boží vlády a zavazuje manžely k bezpodmínečné jednotě.
Manželství jako svátost je vlastním pramenem a prostředkem k posvěcení. Navazuje a posvěcuje milost křtu, kterou také dovršuje. Kristus posvětil, zdokonalil a povýšil manželskou lásku zvláštním darem milosti a lásky.[11] Ježíšův dar není vyčerpán přijetím svátosti, ale doprovází manžele celý život. Jen Kristus však může darovat možnost nového zasvěcení druhé osobě.
Manželé touto svátostí přijímají svou novou existenční situaci. Manželství je hodnota zcela eklesiologická, protože právně v ní jsou si manželé svědky lásky Krista vůči jeho církvi.[12] Svátost manželství není možné chápat jako věcnou záležitost, kdy církev něco vnějším způsobem vykoná na dvou lidech. Naopak, církev v manželích aktualizuje svou specifickou přirozenost. V každém slavení manželství církev aktualizuje sebe samu v podmínkách lidské existence. Můžeme tedy říci, že snoubenci tak silou křtu realizují církev a tak díky manželům církev nejen vzniká, ale také se stabilizuje. V manželství je totiž, jako v celé církvi, vyjádřeno znamení definitivní a neodvolatelné smlouvy Boha s člověkem.
Křest i manželství, stejně jako všechny svátosti, vedou křesťana k tomu, aby přebýval v Kristu. Manželé dovršují svátostí manželství své křestní zasvěcení, neboť se nalézají v nové existenci, jsou oba v Pánu a stávají se novým způsobem znamením vztahu Krista a církve. Manželstvím se tak realizuje novým způsobem křestní zasvěcení, svátost manželství je prohloubením křestního zasvěcení.
Duch svatý je tím, kdo umožňuje manželům účastnit se na lásce Kristově. Na začátku svatebního obřadu je epikléze, tedy prosebná modlitba o seslání Ducha svatého.
Podstatnými vlastnostmi manželství jsou jednota a nerozlučnost. Je uznána možnost odluky od stolu a lože, ale nový sňatek je vyloučen. U manželství, která ztroskotala, je možnost prohlásit je za neplatné.[13] Zrušení manželského svazku je možné jen u nedokonaného manželství a jinak jen u nepokřtěných, když jeden z manželů přijme křest.
16.3 Vzájemné srovnání otázky
Zlomové body v životě člověka křesťanství i islám reflektují ve svých rituálech a náležitě je slaví. Zatímco islámský způsob staví z části na tradičních zvycích a značně na islámském právu (především manželství), křesťanství co do obsahu svátostí navazuje na zvyky prvotní církve a na odkaz Ježíše Krista.
Zásadní rozdíl tak spočívá především ve skutečnosti, že křesťanské „rituály“ jsou svátostmi, tedy skutečnostmi, na kterých se podílí církev a Trojjediný. V síle Ducha tak svátosti přičleňují člověka k tělu církve.
[1] Srov. Alexander Bobby C.: Ritual and current studies of ritual. Overview, in: Buckser Andrew (ed.), Glazier Stephen D. (ed.): The Anthropology of Religious Conversion, Md Lanham: Rowman & Littlefield, 2003, 139.
[2] Srov. Turner Victor: From Ritual to Theatre. The Human Seriousness of Play, New York: PAJ Publications, 1982, 89.
[3] Chajrí Fadlulláh Šajch: Islám, Praha: Ikar, 2001, 191.
[4] Křikavová Adéla (a kol.): Islám: ideál a skutečnost, 2. rozmn. vyd., Praha: Baset, 2002, 181.
[5] DENNY Frederick Mathewson: Islám a muslimská obec, 144.
[6] Často se vyskytuje termín polygamie, což je „mnohomanželství“, které islám zakazuje v podobě polyandrie (mnohomužství), ale povoluje v podobě polygynie (mnohoženství).
[7] Srov. Mendel Miloš (ed.), Kouřilová Iveta (ed.): Žena a sexualita. Fatální téma islámu, in: Mendel Miloš (ed.), Kouřilová Iveta (ed.): Cesta k prameni. Fatwy islámských učenců k otázkám všedního dne, Praha: Orientální ústav Akademie věd České republiky, 2003, 33-65, 41.
[8] Tamtéž 42.
[9] Srov. Koch Günther: Svátost, in: Slovník katolické dogmatiky, 343.
[10] Mezinárodní teologická komise: Společenství a služba. Lidská osoba stvořená k Božímu obrazu, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, 29.
[11] Srov. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 173–265, čl. 49.
[12] Srov. Dolista Josef: Náměty pro obnovu teologie manželství, in: Teologické texty 5 (1998) 146–149, 146.
[13] Srov. Kodex kanonického práva, kniha IV., část I., stať VII., hlava 9.