Náboženské podskupiny
3. Náboženské podskupiny
Obě náboženství se již od dob svého vzniku potýkala s vnitřní nejednotou, která vždy vyvrcholila odštěpením určité náboženské skupiny. Islám je jev značně různorodý, ale k faktickému odštěpení určité náboženské skupiny došlo jen jednou, na jeho počátku vzniku islámu kolem roku 660.[1]
Křesťanství však tyto jevy provázejí kontinuálně od jeho vzniku až do současnosti.
3.1 Podskupiny v islámu (sunnité a šíité)
Ačkoliv jsou tyto termíny v obecném povědomí, řada odborníků i samotných muslimů se k této problematice staví často rozdílně. Šíitský islám je menšinový, tvoří asi 10 – 15% muslimské populace a to především v Íránu, (kde tvoří 80–90% populace)[2], dále pak v Bahrajnu, Iráku a Ázerbájdžánu.
K rozdělení islámu na tyto dvě větve došlo po smrti Proroka a vedl k tomu spor o nástupnictví. V té době se ustavila skupina prosazující nástupnické právo jeho nejbližšího mužského příbuzného, bratrance a zetě Alího, říkalo se jí Alího strana (šícat cAlí). Alího stoupenci hájili právo, aby v čele obce stál „rod Prorokova domu“, ale často se právě tito stoupenci dočkali jen násilné smrti. V šíitském prostředí se tak rozšířily myšlenky o vykupitelském utrpení, pašijový motiv.[3] Šíité věří v jediného Boha a zjevení Koránu, ale přidružila se zde i víra v Bohem vyvoleného vůdce obce (imám), který je dokonce nositelem části božství. Božský prvek tak podle víry přechází smrtí imáma na jeho syna.
Šíité k šahádě přidávají ještě vyznání o tom, že „Alí je přítel Boží“. V šíitském islámu tak krystalizovala tímto způsobem úcta ke svatým.[4]
Citové jádro šíitské spirituality tvoří připomínka násilné smrti Alího syna, kterou si věřící každý rok připomínají procesími s dramatickým průběhem a hrami.[5] Šíitský směr je tímto obohacen o láskyplné přilnutí (wilája) k imámovi.
V šíitském právně etickém systému má výrazné místo učení o přípustném zapření víry v nouzi a ohrožení života, které se může opřít o Korán (například 16:106). Šíca nikdy netvořila zcela jednotný proud, na jejím základě začaly záhy vznikat desítky sekt.
Rozdíly mezi sunnity a šíity se dále týkají méně důležitých aspektů bohoslužeb a pojetí práva (především dědického a manželského). „Ironií je, že celkově tyto rozdíly nejsou větší než rozdíly, které existují mezi různými sunnitskými myšlenkovými školami navzájem.“[6] Můžeme jen dodat, že vzájemné vztahy mezi těmito skupinami jsou v mnoha zemích značně napjaté a pokusy o vzájemné sblížení zatím nejsou známy.
3.2 Podskupiny v křesťanství (východní a západní)
I křesťanské hnutí bylo od svého prvopočátku různorodé.[7] Mimo jiné to souvisí s misijní expanzí křesťanství, která se neomezila jen na jeden kulturní okruh a už v Písmu jsou doklady toho, že apoštolové promlouvali ke křesťanům, vzešlým jak z prostředí židovského, tak pohanského. Některé momenty štěpení jsou analogické.
3.2.1 Pravoslaví
V 11. století došlo k odštěpení pravoslavné církve, za kterým stálo několik faktorů: především politický, jurisdikční, duchovní a věroučný. Zásadní důležitosti nabyl spor o filioque, tedy o vycházení Ducha svatého. Pravoslavné křesťanství nemá centrální organizaci, tvoří je patnáct samostatných (autokefálních) církví. „Pravoslavná ekleziologie odmítá představovat si církev jako útvar antropomorfní a instituční, uvažuje o církvi jako o organismu‚ christomorfním a teocentrickém.“[8] Z toho také vychází pojetí autority v pravoslavné církvi. Duch svatý zde není vázán na úřad, patří církvi jako celku. Učení je tedy platné jen na základě přijetí celé církve.
Pravoslavná církev uznává pouze prvních sedm koncilů, které považuje za ekumenické. V nauce podtrhuje pravoslavná teologie důsledně trojiční podstatu Boha a jako klíčové spatřuje vzkříšení Ježíše. Zvláštností pravoslavné soteriologie je myšlenka „zbožštění“ (theósis). Spasení tak neznamená jen odpuštění vin a rehabilitaci, nýbrž vstup do procesu skutečné proměny člověka a celého stvoření. Bohoslužba je srdcem pravoslaví a liturgie je soustředěna na eucharistii, která je podávána všem věřícím, i dětem.
3.2.2 Protestantismus
Problematika protestantských církví je velmi komplikovaná a spletitá, důkladnější představení zde není možné.
Můžeme jen říci, že pojem protestantismus zahrnuje křesťanská společenství, vzešlá z evropské reformace v 16. století. Ačkoliv je termínové vymezení problematické, dnes do tohoto okruhu počítáme všechny útvary západního křesťanstva, které stojí mimo katolickou církev.
Protestantismus se nejprve objevil jako reakce na jevy úpadku ve středověké západní církvi.[9] V průběhu staletí se protestantské církve dále štěpily, na druhou stranu se však také objevovaly snahy o opětovné spojení, zvláště v 19. a 20. století.
Ačkoliv existují mezi jednotlivými církvemi rozdíly, existuje několik obecně společných rysů. Tyto církve nepřikládají hierarchické struktuře konstitutivní význam. Tento význam má pro ně Boží slovo. Církevní struktura se buduje zásadně zdola, nejčastěji procedurou volby a delegace. Protestantské církve neznají Magisterium, výklad Božího slova se děje společnou poradou. Člověk dojde spásy skrze víru. Milost je v protestantských církvích velmi zásadní, skutky pak jsou druhotné.[10] Mnoho církví také redukovalo počet svátostí pouze na křest a podávání chleba, přičemž to je nazýváno večeří Páně. Další nuance jsou pak v pojetí přítomnosti Krista v chlebě a vínu.
3.3 Vzájemné srovnání
Jak již bylo uvedeno výše, rozdíly mezi šíitským a sunnitským islámem jsou často menší, než naukové rozdíly mezi jednotlivými sunnitskými směry. Přesto nejsou známy náznaky pokusů o sjednocení.
U křesťanství jsou snahy o sjednocení podmíněny samotným křesťanským učením, které reaguje na Kristův hlas (Jan 10,16). Boží děti budou shromážděni v jedno (Jan 11,52) stejně jako Syn a Otec jsou jedno (Jan 17,11). Ačkoliv jsou naukové, teologické i praktické rozdíly mezi jednotlivými křesťanskými církvemi nezanedbatelné, existuje snaha o sblížení jednotlivých denominací na obou stranách. V protestantské linii jsou tyto tendence vysledovatelné již od
Vytváření jednoty se často děje i na jiné, než čistě církevní a teologické úrovni. Existuje řada křesťanských občanských sdružení, které jsou nadkonfesní a sdružují tak „lidi dobré vůle“. Ženy se pak mohou realizovat v mnoha sdruženích, která si kladou za cíl vzájemné sbližování křesťanských církví (např. Ekumenické fórum křesťanských žen v ČR[13], YMCA[14], Česká křesťanská akademie[15], Archa community[16] a jiné).
[1] Srov. Kropáček Luboš: Duchovní cesty islámu, Praha: Vyšehrad, 2006, 27.
[2] Srov. Tureček Břetislav: Klikaté cesty iráckých šíitů, in: Nový Orient 2 (2005) 12-16, 12.
[3] Srov. Kropáček Luboš: Duchovní cesty islámu, 180.
[4] Viz. Kapitola této práce Úcta ke svatým.
[5] Srov. Sladký Jiří: Šíitské pašije, in: Lidé a země 5 (2007), 20–24.
[6] Haeri Fadhlalla: Základy islámu, Olomouc: Votobia, 1997, 92.
[7] Srov. Filipi Pavel: Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996, 11.
[8] Tamtéž 25.
[9] Srov. Filipi Pavel: Křesťanstvo, 111.
[10] Srov. Sbaffi M.: Protestantismus, in: DE FIORES Stefano (ed.): Slovník spirituality, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, 742.
[11] Srov. Neuner Peter: Ekumenická teologie. Hledání jednoty křesťanských církví, Praha: Vyšehrad, 2001, 33.
[12] DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio (ze dne 21. listopadu 1964), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, 433–457.
[13] Ekumenické fórum křesťanských žen v České republice, http://ekum-zeny.net, dne 14. dubna 2010.
[14] YMCA v České republice, http://www.ymca.cz, dne 14. dubna 2010.
[15] Česká křesťanská akademie, http://www.krestanskaakademie.cz/index.php, dne 14. dubna 2010.
[16] Archa community, http://www.archa-community.cz, dne 14. dubna 2010.